Esej pohybující se na rozhraní filosofie, religionistiky a kulturní antropologie, v níž autor systematicky rozvíjí pojem morálního náboženství jako zvláštní duchovní orientace. Inspiraci čerpá především z Jana Patočky a Platónovy Ústavy, jejichž koncepce péče o duši a ideály morálního řádu jsou v textu znovu interpretovány. Autor v textu vymezuje morální náboženství vůči klasickým náboženským tradicím a ukazuje jeho přínos pro humanitní vzdělávání a etickou reflexi. Esej je bohatá na historické exkursy a zároveň nabízí precizní jazykově-filosofické rozbory pojmů mravnosti, morálky a etiky. Kromě jiného se zaobírá Platónovou filosofií, zejména interpretací dialogu Ústava, Sókratovou ironií a žánrem utopie a dystopie. Rozprava rovněž uvádí širší filosoficko-historický kontext, v němž autor porovnává platónskou ontologickou etiku s aristotelskou etikou.